Spotrebak.cz - sponzor E-komerce
 Sponzoři 
 Hledání 
 Reklama 
 Diskuze 
 Bez komentáře 
Vše pro váš digitální fotoaparát!

Je e-komerce v ČR mimo zákon?

Protože se v poslední době v tisku objevily zprávy, které uvádí, že v České republice je nakupování na Internetu po novele občanského zákoníku od 1.1.2001 "nelegální" (viz časopis Týden) , nechala Asociace pro elektronickou komerci zhotovit právní výklad sporných legislativních bodů u předního odborníka na tuto problematiku, doc. Vladimíra Smejkala, CSc., předsedy subkomise pro právo informačních systémů Legislativní rady. Přinášíme vám plné znění tohoto výkladu.

Článek autorů P. Svobody a M. Krofty “Aproximace práva a podpora e-byznysu” uvádí, že “český zákonodárce zakázal spotřebitelské smlouvy uvedené v § 54 ObčZ uzavírat jako distanční,…po Internetu si podle této úpravy nemůžete platně koupit tužku, pizzu nebo letenku” a toto – značně poplašné vyjádření – korunuje tvrzením, že “na danou situaci nelze použít obecnou smluvní úpravu občanského zákoníku podle § 43a n..”, protože úprava spotřebitelských smluv vůči ní představuje lex specialis, který použití obecné úpravy vylučuje”.

Proto jsou všechny smlouvy uzavřené na dálku ohledně předmětů vyjmenovaných v § 54 absolutně neplatné. To všechno dovozují autoři z ObčZ ve znění provedeném novelou 367/2000 Sb.

Domnívám se, že je to poněkud jinak, ale odlišné tvrzení nemám učeným kolegům za zlé, neboť právní úprava tzv. spotřebitelských smluv, provedená zmíněnou novelou na základě Směrnice ES 97/7 je mimořádně nesrozumitelná a nekonzistentní a i jejich výklad – byť odporující jak Směrnici, tak smyslu právní úpravy – přichází v úvahu.

Prodej spotřebitelům může obecně probíhat jak v režimu podle obchodního zákoníku, a to uplatněním postupu podle § 262 ObchZ, tak samozřejmě v režimu podle zákoníku občanského. V prvním případě ale platí, že nesmí dojít zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, a že nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele.

Co se týká způsobu uzavření smlouvy, dochází zde k jisté odlišnosti, a to proto, že ObchZ připouští v § 276 veřejný návrh na uzavření smlouvy jako projev vůle, kterým se navrhovatel obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy. Tento postup v režimu podle ObčZ není možný – viz dikce § 43a, kde se hovoří o projevu vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám. Proto se bude lišit způsob uzavírání smlouvy v uvedených případech směrem, od koho bude směřovat oferta a její akceptace. Do tohoto výchozího stavu ovšem vstoupila novela v podobě Hlavy páté.

Znění § 53 odst. 1 věty první “Pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran.” má výrazně deklaratorní charakter a navíc pouze potvrzuje právní stav již před citovanou novelou, kdy samozřejmě je možné uzavírat smlouvy bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran – viz doslovné znění § 45, podle kterého projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. (Pokud zákon požaduje písemný projev vůle, pak musí být ovšem zajištěno splnění požadavku podle § 40 odst. 3 a 4, což je opět vzhledem k zakotvení elektronického podpisu v § 40 ObčZ po provedení novely zákonem č. 22/2000 Sb., o elektronickém podpisu možné i na dálku.)

Pokud se podíváme do Směrnice ES 97/7, ta adekvátní větu uvádí v opačném znění, tedy jako součást definičního článku 2, podle něhož “komunikačními prostředky na dálku jsou jakékoli prostředky, které mohou být použity k uzavření smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem bez jejich současné fyzické přítomnosti”. Nejde tedy o to, že teprve po vydání Směrnice lze uzavírat smlouvy na dálku; Směrnice pouze říká, co to jsou komunikační prostředky na dálku, a to pro účely této Směrnice.

Český zákonodárce z toho učinil ale něco jiného: překroucenou citovanou větou § 53 odst. 1 vytvořil dojem, jako by nebylo možno uzavírat smlouvy na dálku jinak než podle § 53; tím, že uvedl příkladmý výčet prostředků ovšem umožnil aplikaci tohoto ustanovení i na plnohodnotný Internet. Další zmatek zde ovšem činí to, že podle téhož ustanovení se říká “s výjimkou písemného styku”, ovšem dále se aplikuje na typový dopis a elektronickou poštu, což oboje nepochybně písemným stykem je.

Nyní tedy ale ke zmatku, možná i zmetku, vyplývajícímu z § 54 ObčZ. Ten praví, že “Ustanovení o smlouvách sjednávaných podle § 53 se nevztahují na smlouvy a) o finančních službách podle zvláštních zákonů, b) uzavírané prostřednictvím prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních provozoven, c) uzavírané provozovateli prostředků komunikace na dálku prostřednictvím veřejných telefonů, d) uzavírané na výstavbu či prodej nemovitosti nebo týkající se jiných práv k nemovitosti, s výjimkou nájmu, e) uzavírané na základě dražeb, f) na dodávku potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti nebo sídla spotřebitele, g) o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době.

Jde opět o chybně aplikované znění Směrnice, protože podle v ní je to jinak: “Tato směrnice se nevztahuje na smlouvy: a) o finančních službách, jejichž neúplný seznam je uveden v příloze II, b) uzavřené za použití prodejních automatů nebo automatizovaných prostorů pro obchodní účely, c) uzavřené s provozovateli telekomunikací za použití veřejných placených telefonů, d) uzavřených za účelem výstavby a prodeje nemovitostí nebo týkajících se jiných práv k nemovitostem s výjimkou nájmu, d) uzavřené na veřejné dražbě. Ustanovení článků 4, 5, 6 a čl. 7 odst.1 se nevztahují: a) na smlouvy o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží denní potřeby dodávaného do domu spotřebitele, do místa jeho bydliště nebo na jeho pracoviště pravidelnou donáškovou službou, b) na smlouvy o poskytování ubytovacích, přepravních, stravovacích nebo zábavních služeb, v nichž se dodavatel po uzavření smlouvy zavazuje, že tyto služby poskytne ke konkrétnímu datu nebo během konkrétní lhůty, v případech zábavních podniků, pořádaných venku, si dodavatel výjimečně může vyhradit právo nepoužít za okolností zvláštního zřetele hodných ustanovení čl. 7 odst. 2.

Směrnice tím podle mého názoru neříká, že smlouvy výše uvedené není možné uzavírat na dálku, ale pouze to, že se na ně celá nebo část Směrnice nevztahuje (protože to není možné nebo vhodné). Nic více a nic méně. Posun, který provedla česká novela, je tímto dosti zřejmý.

Proč ale vznikla ona poplašná zpráva v uvedeném článku, ani přes tento zmatek nechápu. Tvrdí-li M. Kroft v rozhovoru v časopise Týden, že “veškeré smlouvy uzavřené prostřednictvím médií jsou absolutně neplatné”, pak – pominu-li právně zcela neurčitý výraz média, pod čímž můžeme chápat jakékoliv médium pro přenos informací – se mu nedivím, protože se tak může zdát při pohledu na § 54 odst. 1 písm. c) uvádějící “uzavírané provozovateli prostředků komunikace na dálku prostřednictvím veřejných telefonů”. Směrnice měla ale na mysli, že se povinnosti informovat a možnosti odstupovat nevztahují na situaci, kdy uzavíráte smlouvu s provozovatelem telekomunikační služby spočívající v použití veřejných placených telefonů – což je úkon provedený zvednutím sluchátka, vytočením čísla vhozením mince. Nejedná se v žádném případě o internetové obchodníky, neboť ti neprovozují telekomunikační služby, ale prodávají již zmíněné tužky, pizzu či letenky.

Co se týká ostatních vyjmenovaných služeb v ustanovení § 54, pak se domnívám, že je třeba vycházet ze smyslu směrnice, nikoliv z jejího značného nepochopení, promítnutého zákonodárcem či navrhovatelem do řady zcela nevyložitelných ustanovení o spotřebitelských smlouvách.

Hlava pátá zahrnující spotřebitelské smlouvy je určena pro právní vztahy, jejichž režim se řídí nejen obecnou částí ObčZ, ale i zvláštní úpravou v případě, kdy jde o spotřebitele, tedy osobu mající požívat zvláštní ochrany. Kdy se jedná o spotřebitelské smlouvy, vyplývá z § 52, přičemž tyto smlouvy mohou, ale nemusí být uzavírány na dálku, jak uvádí § 53. Ustanovení § 53 odst. 1 věta prvá v kontextu § 54 nelze vykládat tak, že pro případy uvedené v § 54 vůbec nelze uzavírat smlouvy na dálku mj. také vzhledem k rozporu s čl. 2 odst. 3 LZPS (Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.) a § 2 odst. 3 ObčZ (Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.). Dle mého názoru § 54 ve vztahu k velmi nešťastné dikci § 53 není zákazem v tom smyslu, že by nebylo možno používat prostředků komunikace na dálku; § 54 pouze říká, že se ust. § 53 nepoužijí – to ale neznamená, že prostředky komunikace na dálku dodržující obecná ustanovení ObčZ by nemohly být použity. Přicházejí v úvahu dvě možnosti výkladu vzájemného vztahu § 53 a § 43a: vztah subsidiarity a vztah speciality. Pokud by se mělo jednat o vztah subsidiarity, pak i při uzavírání smluv na dálku musí platit princip výzvy určený jednomu zájemci podle § 43a, což není v oblasti popisovaných forem komunikace příliš praktické. Pokud by se jednalo v případě distančních smluv dle § 53 o vztah speciální, pak by nebylo nutné postupovat podle § 43a až § 43c ObčZ a způsob uzavírání smluv by se zjednodušil, za současného kladení vyšších nároků na povinnosti dodavatele.

Co z výše uvedeného vyplývá, lze znázornit takto:

Otázkou ovšem zůstává, jak budou tento stav vykládat soudy ve své rozhodovací praxi.

Popisovaný problém je typickou ukázkou, jak jsou často nekvalitně – díky překladům i díky vlastní legislativní práci – aplikovány do našeho práva Směrnice ES. Setkal jsem se už s požadavky, že Směrnice musí být přepsána do našeho právního řádu 1:1. I když to postavení Směrnic v acquis nepožaduje, je to možné, stavíme-li normu “na zelené louce”. Pokud zde dochází ale k úpravě platného, existujícího práva, které navíc je – u nás poněkud komplikovaně – obsaženo v několika předpisech, pak je větší obezřetnost a pečlivější práce daleko více na místě.

Autor je předsedou subkomise pro právo informačních systémů Legislativní rady.
Autor: Vladimír Smejkal
Datum: 27. července 2001





 Sdílet článek  
Facebook Facebook   Jagg Jagg.cz   Linkuj Linkuj.cz  
 Seznam komentářů  
Vypsat
Od
Téma
Datum

Nikola Rafaj
Týden
28.07.2001 20:27
Emil Čelustka
RE: Tyden
01.08.2001 11:01